(+420) 739 849 539 (Po - Ne 9-20 hod)

Košík 0
Produkt byl přidán do košíku
Množství
Celkem
Pokračovat v nákupu Přejít do košíku

CLEVER MINDS FAMILY

Magazín nejen pro milovníky papíru

"Cesta do pravěku" s koresponďáky z archivu

Docela nedávno jsem hledal u nějaké příležitosti ve svém archivu jistý dokument. Jednalo se o věc nevelké důležitosti, neboť byl v archivu rafinovaně ukrytý. Jeho hledání mi nějaký čas zabralo a musel jsem projít několik složek, které obsahovaly převážně vzpomínky.

Najednou mi rukami procházely staré fotografie z prázdnin, dopisy a pohledy ze školy v přírodě a táborů, které mi máma poctivě leta schovávala. Vůně linoucí se z otevřené krabice mi rázem připomněla mé dětství a z hledání úředního dokumentu byla najednou výprava do pravěku.

S jistou mírou nadsázky je možno považovat dobu před 30ti lety za pravěk. A to nejen můj osobní, ale také celospolečenský. Svědčí o tom nejen fotografie, ale také řešená témata v listech. Žili jsme v jiné době, v jiném systému, v jiných okolnostech celkově.

Na fotkách se míhaly zážitky s kamarády, oproti tomu pohledy a především koresponďáky mnohdy končily onou slavnou výzvou rodičům: “Pošlete balík!”

Vzpomněl jsem si, jak ten, kdo dostal na tábor balík, byl všemi obletován a mohl si užívat status VIP. Tedy jen do chvíle, než zásoby zmizely a ono štěstí příchozího balíku potkalo někoho dalšího.

Z dnešního pohledu jsou tyto vzpomínky pro řadu lidí skutečně velké retro. Dnes by vše bylo ve vteřině vyřešené pomocí mobilu a messengeru. Dokonce i pošta přestala ony slavné “koresponďáky” vydávat. Prostě jsme je přestali posílat.

Kladu si otázku, jaké to bude za 20 let, když si budeme chtít prohlédnout podobné artefakty z naší minulosti? Kde budeme vyhledávat? Kdo bude chtít projíždět Facebook? A bude Facebook ještě vůbec nebo ho nahradí úplně jiná platforma? Co se pak stane s tou haldou vzpomínkových selfie? Nepřijdeme o ně náhodou?

Nechci mudrovat, pouze zde kladu odpověď na otázku, proč jsme přišli s naší verzí Koresponďáku. Jako u většiny našich výrobků i tomuto pomohla na svět náhoda - poznaná nutnost. Požádal nás o něj totiž náš kamarád Jirka, který hodně cestuje a rád posílá pohledy všem známým. A jelikož jsme i my podlehli jeho kouzlu, posíláme dnes malované pohledy namísto sdílení fotek na sociálních sítích.

Možná namítnete, že přeceňujeme tenhle “obyčejný kus papíru”. Možná, ale podle nás tomu tak není. Neobyčejnost a hloubku každému kusu dodává až pisatel se svým příběhem a tím, co v něm sděluje.

Přestože naše babičky umí používat Skype, vždycky si rády přečtou a uschovají na poličce dopis od dětí z tábora nebo dovolené u moře.

A i když se s kamarády na oslavu můžeme sezvat jedním kliknutím, napadlo nás rozeslat každému ručně “nadesignovanou” pozvánku. ( A většina z dorazivších si koreponďák schovala nebo píchla na nástěnku.)

Nechceme otáčet Zeměkoulí!

Ani vracet doby minulé. Jednak to nejde a dvanak by to byla škoda. Technologické novinky v mnohém zjednodušují náš svět. Zkracují vzdálenosti.

Na druhou stranu mají tendenci člověka odtáhnout od podstaty, od jeho přirozených dovedností, kterými byl obdařen. Odkliknutí příspěvku je otázka jedné vteřiny. Stejnou dobu však trvá, než na náš příspěvek někdo druhý zapomene. Zmizí v propadlišti dějin.

Zatímco poslat pohled znamená “vykonat práci”. Dát druhé straně najevo, , že je důležitá, že na ní myslíme a jsme s ní ve fyzickém kontaktu. A tím pádem ručně napsaný pozdrav či namalovaný výhled z hotelu přináší adresátovi trvale udržitelnou vzpomínku.

Zkuste to někdy taky. Vykašlete se na socky a pošlete něco reálného.  :-)

Pěkný den!

Honza



Koresponďák najdete ZDE.